Jdi na obsah Jdi na menu
 


RYN

4. 2. 2009

RYN

Nepůvodový černý hnědák po bílém šimlovi Filipovi z černé hnědky Babety měřil  kvh cca 95cm v dospělosti. Půjčil mi ho taťkův kolega s práce. Přijel k nám 27.7.1987 a odjel v září 1989

Rok a čtvrt starého hřebečka Rumíka, jsme si v útrobách Trabanta, přivezli původně jen na prázdniny, v roce 1987. Byl to takový hubený střapatý poník připomínající spíš oslíka, se sklonem ke kousání a kopání.  Jméno Rumík se mi nelíbilo, dokonce jsem se ho styděla vyslovovat, tak jsem ho přejmenovala na Ryna. Byl to nenasyta a bylo to na něm vidět. Ty dva měsíce utekli jako voda, za tu dobu se naučil zvedat nohy, chodit na dlouhé oprati. Samozřejmě se mi ho vrátit nechtělo, a protože ani majitel netrval na jeho vrácení, zůstal tady Ryn do doby, než se najde kupec. Začala jsem sbírat jablka, starý papír a hadry a každou korunu kapesného nebo finanční dárky k svátku a narozeninám jsem si schovávala a plánovala jak si Ryna koupím. Na jaře jsem dostala postroje po psovi Bernardýnovi a malý vozík a začala jsem Ryna učit tahat. Bylo to nutné, protože dospívající hřebeček byl na jaře docela zákeřný a agresivní. Potřeboval pracovat, aby přebytečnou energii vyběhal. Tahat uměl raz dva, ale bujný byl pořád. Vodění na pastvu bylo leckdy bojem, ze kterého jsem občas nevyšla bez šrámů. Stavěl se na zadní, kousal a né vždy jsem stačila uskočit. Několikrát jsem se zkrvavenými šrámy brečela, že už ho nechci, ale za hodinu mě to přešlo.  Tohle jeho řádění trvalo vždy tak měsíc dva a potom se uklidnil. Kousat a občas kopnout si teda neodpustil, ale vodit se dal po všech čtyřech. Nejspíš něco zdědil po otci Filipovi a něco si vybudoval, měl špatnou zkušenost asi i s lidmi, protože byl nervózní, když ho obklopilo víc lidí a nesnášel alkohol, to vždy znervózněl a byl připraven kopat a kousat. Ryn už tu byl rok a, i když se tu nějací zájemci byli podívat, tak je jeho povaha odradila.  Postroji po Bernardýnovi odrostl, ale udělali jsme podle něj postroj z vyřazených  bezpečnostních pásů. Další sezóna sběru jablek a tím i další penízky na Ryna. Pytle s jablky už domů tahal Ryn. Začala jsem na něm i jezdit, no spíš se vozit. Zima byla v pohodě, Ryn byl jako beránek, ale s jarem začalo opět rodeo. Místo vodění na pastvu jsem ho raději nakrmila nasekanou trávou a potom rovnou do vozu a makat. Většinou jsme svižným tempem najezdili s vozíkem 10 km, ale Ryn byl neúnavný. Krásně se osvalil a vůbec z něj byl krásný hřebec. Sváželi jsme s ním všechno seno, které jsme nasušili  pro něj, na zimu, vyvážel si hnůj a přivážel trávu, kterou dostával, když byl ve stáji. Byl u nás už druhý rok a zrovna, když jsem opět sbírala jablka a počítala, jak si vydělám chybějící peníze na Ryna, přišla pro mě mamka, že si přijeli pro Ryna. Pro slzy jsem neviděla na cestu a prosby, ať ještě počkají, že za 2 měsíce budu mít dost peněz, abych si ho koupila já, nebyly nic platné. Majitel tam byl už s kupcem a nehnul s ním ani taťka, který i přes to, že o koupi Ryna nechtěl nikdy ani slyšet, když je tak zákeřný, nabízel, že dodá zbytek peněz a koupíme ho my. Ryn byl naložen odvezen se slibem, že pro mě nový majitel přijede a pojedu se na něj za týden podívat. Byla to malá náplast na tak velkou ránu. Po dvou letech a jednom měsíci tak odešel Ryn z mého života a už jsem ho nikdy neviděla. Byl to tvrdý učitel, ale měla jsem ho ráda a nikdy jsem na něj nezapoměla.

 

Náhledy fotografií ze složky Ryn

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář