Jdi na obsah Jdi na menu
 


Loreta

23. 2. 2009

                         Loreta

2 letá původová klisna Hafling nar. 18. 5. 1998 o.Nasan 490 m. Liane, koupena 9. 4. 2000 prodána 7. 10. 2000

 

Haflinga měla být splněným snem, ale málem se stala noční můrou. Její koupi mi dohodila známá z Domoušic, která se s námi na Loretu jela podívat k její kamarádce do Žiliny v Čechách. Loreta byla ve stáji v klidu a docela se mi líbila. Po vypuštění na dvůr nikoho z nás, krom majitelky k sobě nepustila. Uhýbala, schovávala se a utíkala, ale od koupě mě to neodradilo, vždyť Zorka byla ještě horší. Majitelka mi jí nabídla na splátky, což bylo taky dobré. Na prodej Lorety docela spěchala, ale museli jsme napřed upravit box ve stáji a domluvili se na příští týden. Bez hřebce ve stáji proběhlo vítání poněkud klidně. Kobyly tolik neječely. Na zahradě spolu běhali, jakoby se znali celý život. Loreta ani tady nás k sobě nechtěla pustit. Byla nedůvěřivá a totálně závislá na společnosti koní. Tehdy jsem pochopila, proč jí její majitelka k přepravníku vedla spolu s poničkou, nejspíš by jí samotnou k přepravníku nedostala. Utíkala nám z ohrady, když jsem odvedla Jiskru se Zorkou na louku, kde jsem je pásla uvázané na řetězech, ale jí nestačilo, že na ně jenom vidí. Problém jí bylo potom chytit. Několikrát jsme zvedli výšku ohrady, ale stejně utekla a ještě si při to odřela nohy. Začala jsem jí trochu lonžovat, ale nebylo to jednoduché, pořád se snažila dostat k ostatním koním. Nasazení chomoutu a jeho rachocení jí však nevadilo. Naše trénování nám však překazilo její zranění. Na zahradě si roztrhla kůži na levé noze, ale docela velký kus. Díky její nedůvěře dalo starost veterináři jí kůži přišít. Byla jsem s toho velice nešťastná, nikdy před tím se mi koník neporanil. Její bývalá majitelka mi začala vyčítat nejen její zranění, ale i to, že jsem jí o tom neinformovala. Dožadovala se návštěvy, kterou jsem se snažila oddálit na pozdější dobu. Kdo by se rád chlubil zraněným koněm, ale ona mi začala vyhrožovat, že by taky mohla nahlásit, že se jí kůň ztratil. Kupní smlouvu si nechala ona a já díky nabídce na splátky nechtěla prudit s kopií pro sebe, ale měla jsem očkovací průkaz a svědka v podobě bratra, který mi pro Loretu jel a druha. Chov Lorety se tak pomalu měnil v noční můru a já se svěřila kamarádce Mileně, kde jsem mimo jiné nadhodila, že Loretu snad raději prodám. Byl to jen nápad ze zoufalství, ale Milena o Loretu projevila zájem a nabídla mi za ní její Hvězdu. Tu Hvězdu, jež jsem už jednou koupit chtěla, ale místo ní koupila Zorku. Nechtělo se mi sice prodat koně, kterého jsem sotva koupila, ale po zvážení všech pro a proti, bylo jasné, že u Mileny na rozlehlých pastvinách a daleko od bývalé majitelky jí bude líp. Trvala jsem jen na tom, že jí prodám až po zhojení té tržné rány. Loreta musela zůstávat ve stáji vyvázaná tak, aby si nemohla ránu lízat a tím pádem nedosáhla na seno, které jí spadlo na zem, chodili jsme do práce tak jí ho neměl kdo do sítě nebo žlabu zvedat, tak i zhubla. Zvykla si na to být sama tak ani ve vybudovaném malém výběhu vedle domu, kam chodila, když už měla vytvořený strup, nijak nevyváděla a nemusela být zavřená ve stáji. Jenže bylo to takové motovidlo, že se jí několikrát povedlo nejspíš při válení podstrčit nohy pod ohradu a nemohla vstát. Museli jsme vypáčit spodní břevno, aby se mohla vyprostit. Samozřejmě si při tom strhla strup nebo se odřela na jiném místě nohy, ale to byly jen malé oděrky. Při pohledu na ní jsem místo radosti, ze splněného snu cítila smutek a těšila se, až odjede. Zní to možná divně, ale chtěla jsem pro Loretu jen to nejlepší, když jsem jí to nemohla nebo neuměla dát já, musela jsem najít vhodnější podmínky. Milena už tenkrát měla velké výběhy ohrazené el. ohradníkem s více poníky a byl předpoklad, že Loreta bude mít vždy u sebe nějakého společníka a ne jako u mě, kdy jsem si Jiskru se Zorkou brala sebou do práce a Loreta tak zůstávala sama. Do stáje i do výběhu jsem chodila vždy se strachem, jestli zase někde neleží zaklíněná, při každém větším lomozu a to i v noci jsem běhala do stáje, jestli to není Loreta. Skutečně jsem si oddechla, když si jí Milena odvezla a věřila jsem, že jde do lepšího. Co se sní dělo dál, jsem věděla z Mileniných dopisů, takže mi docela ze života nezmizela.   

 

 

 

 

Náhledy fotografií ze složky Loreta

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář