Jdi na obsah Jdi na menu
 


FIN

4. 2. 2009

 

 

Nepůvodový, 4 letý hřebec, cca 1 metr vysoký hnědý strakáč,po strakatém hřebci Martin dovezeném z Německa z bílé matky Lucky, byl koupen 5 dní po odjezdu Ryna r.1989, prodán 22.12.1999

Koupě Fina byla jedna velká náhoda. V sobotu mi rodiče oznámili, že koupíme vlastního poníka, ale valacha nebo kobylu. V neděli jsme jeli do Ředhoště, kde jsme si prohlédli poníky tamního chovatele pana Nedvěda, ale na prodej nic neměl, ale spolu s námi si prohlížel poníky postarší pán, který nám nabídl svého valacha. Okamžitě jsme se na něj jeli podívat. Na malém stání stál krásný hnědák, kterého zdobil malý bílý proužek na krku, ze kterého vycházel i bílý pramen hřívy. Byl krásný a cena odpovídala hotovosti, kterou jsme měli v úmyslu do poníka investovat. Poníka jsme si tedy zamluvili. Vysypala jsem svoje úspory, rodiče dodali zbytek a v úterý jsme jeli se známým pro valacha. Na místě mě však místo valacha čekalo velké zklamání, majitel si jeho prodej mezi tím rozmyslel. Radost tak vystřídal pláč. Známý mě utěšoval, že bez koně dneska nepřijedeme. Tak začalo ježdění od vesnice k vesnici, kde se ptal, jestli někde někdo poníka neprodává. Už to vypadalo beznadějně, když nás poslali na adresu, kde měl být na prodej hřebeček. Táta sice nebyl z hřebce nadšený, ale rezignoval. Až tam jsem vylezla s auta a šla se na poníka podívat . Naproti mi přiběhl strakatý poník s rozevlátou hřívou, s trochu zakaleným okem a já jen napjatě poslouchala, jestli je opravdu na prodej. Byl a dokonce za stejnou cenu jako onen valach tak nebránilo nic tomu naložit ho a odvézt domů. Tak jsme přivezli opět hřebce. Fin byl klidnější a hlavně nekopal. Sice měl tendenci štípat, ale to jen z nudy nebo co. Nebyl zákeřný a nestavěl se na zadní ani v jarním období, jen byl lekavý, ale jen na podněty z pravé strany, kde měl to zakalené oko. Usoudila jsem, že na něj špatně vidí a volala veterináře, ale jeden se musel poradit, druhý mi řekl, že by to chtělo odvézt ho na veteránu do Brna a ten třetí, který se na oční vady specializoval, vůbec nepřijel a to jsem ho prosila osobně několikrát. Fin nakonec na to oko oslepl úplně a přestal se lekat. Nijak mu to nevadilo, když si někde nebyl jistý, přimáčkl se na mě nebo se za mě zařadil a šel v mých stopách. Ve voze jsem ho přes podezřelá místa převáděla a později už na něj jen mluvila a on naslouchal a zřejmě věřil, že bych ho do nebezpečí nehnala, protože se nikdy nestalo, že by někam odmítl jít. Dokonce se mnou jel výtahem na sušárnu chmele, přecházel přes úzkou lávku přes potok a vůbec všude kam jsem šla já, šel i on, jen v cizím prostředí jsem se mu nesměla ztratit z dohledu. To ržál a hrabal a byl nešťastný, dokud jsem se mu neukázala. Bylo nám spolu dobře. Sice jsem měla dlouho nepříjemný pocit, když se tu někdo zastavil a ptal se po poníkovi, že o něj přijdu jako o Rýna. Hned upozorňovala, že není na prodej. Klid jsem nabrala, až když jsem rodičům zaplatila to, co mi na Fina dodali. Na Finovi jsem překonala i první překážku. Jeho bývalá majitelka na něm jezdila a skákala tak jsem to zkusila i já. Vůbec jsem to neuměla tak měl se mnou Fin asi co dělat. Při zapřahání jsem si byla jistější než v ježdění a Fin byl ochotný tahoun a spolehlivý tahoun. Utáhl i půlku kmene syrového stromu a to bez biče jen jsem mu pověsila opratě na chomout a řekla jsem „pojď“ a šla buď vedle něj, nebo před ním. Ochotně na mě bez uvázání čekal třeba před obchodem a vždy za to dostal nějaký pamlsek. Couvat se naučil snad jen kvůli bonbonům, které dostal, když úspěšně zacouval do kůlny s nájezdem do vršku. Později mi pomáhal zatahat všechny kobyly. Byl to skvělý učitel a pro mě kamarád, kterému jsem svěřovala všechny svoje radosti a starosti dospívající dívky. Učila se s ním na závěrečné zkoušky, kdy i on občas nakoukl do mého sešitu. No prostě byli jsme víc než člověk a kůň a já mu slibovala, že ho nikdy neprodám.

Moc mě zajímala Finova minulost, tak jsme se vypravili za jeho původními majiteli a ti nás poslali do nedaleké vesnice, odkud ho koupili oni, a tenhle pán nás poslal do další vesnice, kde se Fin narodil. Tady nás čekal vytoužený cíl. V malé ohrádce postával krásný strakatý hřebec Martin dovezený z Německa a šimlovatá klisna Lucka měla pocházet ze ZOO Chomutov. Na dotaz, jestli má Martin licenci, mi majitel řekl, že nějaké papíry k němu jsou, ale že neví kde je má. Usoudila jsem, že to licence nebude, když ani pořádně nevěděl, co po něm chci. Naděje tedy na to, že Fin by mohl dostat licenci, byla pryč, ale několik zajímavostí jsem se přece jen dozvěděla.Prožili jsme spolu krásných 10 let. Tedy ten poslední 10 rok už nebyl tak šťastný, protože se Fin trápil, že ho nepustím ke kobylám a já se trápila jeho trápením a ještě strachem o syna a nakonec i úvahami co s ním udělat. Kastrace by vyřešila jen to, že by kobyly nepřipustil, ale stejně by je nejspíš naháněl, jak mi radili zkušení koňáci a veterinář to nevyvrátil a tím byl stále ohrožen můj syn a v tahu, kde byl kobyle nejblíže a chtěl toho využít, by se také nic nevyřešilo. Jedině prodat obě kobyly, vykastrovat Fina a potom koupit jiné, které nepřipouštěl, by mohlo pomoct, ale jistota to taky nebyla. Tehdy ve mně bojovala „matka“ s „koňařkou“a matka vyhrála. I tak jsem celé léto hledala vhodného kupce a několik jich odmítla, protože se mi nezdáli a nakonec až v prosinci 1999 se stal vánočním dárkem malé slečně. Kamarádem mu měl být Hucul. Bylo mi hodně smutno, když odjel a když Syn Lukáš povyrostl a o poníky přestal mít zájem, zalitovala jsem nad rozhodnutím a chtěla Fina koupit zpátky. Volala jsem majitelům, ale oni ho mezi tím prodali, protože se nesnesli s jejich huculským hřebcem. Od té doby se ho snažím všemožně najít, ale zatím marně. Vím jen, že ho prodali někam k Poděbradům.

 

 

 

 

 

 

 

 

Náhledy fotografií ze složky Fin

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář