Jdi na obsah Jdi na menu
 


Já a chladnokrevníci

30. 1. 2009

 

Já a chladnokrevníci

To,že v naší malé vesničce s příznačným jménem Konětopy, bývalo 30-40 koní,vím už bohužel jen z vyprávění,ale pár tažných koní si tehdejší JZD drželo až do 90 let.Do 11 let jsem přítomnost koní vnímala tak jako každé dítě z naší vesnice a to i přes to,že byli ustájeni  v sousedním statku.Zlom nastal,když jsem vyslechla vyprávění mamči,o novém černém koni,který nahradil starého valacha Šebora a „vykopal“ kočího Věru se synovcem ze stáje.Vyprávění zakončila varováním „Né abys tam chodila!“Já,ač do té doby poslušná dceruška,jsem příkaz porušila.Zvědavost,která mě do stáje táhla,byla silnější než já a zákaz.V nestřeženou chvilku jsem do stáje nakoukla.Nejdřív jen mezi dveře,ale v pohledu na „koně zabijáka“ mi bránil mírumilovný valach Richard,šla jsem tedy hlouběji a hlouběji do stáje a pak se to stalo. Vykoukla na mě černá hlava s tak krásnýma očima,do kterých jsem se zamilovala.Prostě láska na první pohled.Dál jsem se jít neodvážila,ale moje návštěvy ve stáji začaly být pravidelné a s netrpělivostí jsem vyhlížela kočího,abych mohla za jeho dozoru ke koním blíž.Dozvěděla jsem se,že ten černý krasavec se jmenuje Cikán a vůbec není tak zlý,jak se o něm říkalo.Nechal mě nosit jim šrot do žlabů a čistit je.Začala jsem s ním koně strojit do chomoutů a jezdit s vozem.Nechal mě držet opratě a vozit se na Richardovi.Když, byli ve stáji,vydržela jsem Cíkana čistit tak dlouho,až se jeho srst leskla,Richarda jsem čistila taky,ale jeho šimlovatá srst lesk nedávala. Veškerý volný čas jsem věnovala koním, ať už to bylo ve stáji nebo vyhledáváním obrázků a článků, které jsem vystřihovala a lepila do sešitů. Hltala jsem vše, co se o koních psalo a říkalo. Spoustu důležitých věcí jsem se naučila právě od kočího Věry. Rád vyprávěl a já ještě raději poslouchala jeho historky a povídání co a jak kdy bylo. Nebyl to sice vzorný ošetřovatel, protože se rád „napil“, ale díky jemu a knihám jsem později uměla naučit tahat všechny svoje poníky. Jak šel čas, byla jsem si čím dál víc u koní jistější. Často jsem koně sama obstarala a čekala pak na Věru, který mi dovolil za odměnu se na Richardovi svézt. Nejprve to bylo jen po dvoře a později už i do volné přírody, což bylo lepší, jen na silnici jsem nesměla. Občas se stalo, že nebyla pro koně práce celé týdny a oni potom byli celé dny zavření ve stáji, protože neměli ani výběh. Dvůr byl dostatečně velký, ale jelikož na statku zůstala v nájmu jeho bývalá majitelka, neviděla koně na dvoře ráda. Nadávala a házela po nich, co jí pod ruku přišlo, když jsme je pustili. Využívala jsem tedy doby, kdy chodila do obchodu nebo na drby do vesnice a vždy koně pustila. Radost z volnosti byla nezměrná. Někdy jsem si vzala Cikána jen na ohlávce ven na procházku a představovala si jak na něm jedu a na Richardovi se opravdu vozila. Trvalo dlouho, než jsem využila Věrovi podnapilosti a zeptala se, jestli bych si na Cikána nemohla alespoň sednout. Překvapil mě, když mi nabídl rovnou svezení. A tak se mi splnil sen, jela jsem na neosedlaném koni vedeném jen na ohlávce, samozřejmě ho vedl Věra. Provedl mě s ním po vesnici a vzbudil tím debatu o jeho nezodpovědnosti. Vozit holku na takovém zabijákovi. Samozřejmě, že ani doma tohle dobrodružství neprošlo bez námitek, ale já věděla své. Od té doby jsem mohla a jezdila na obou koních. Byl to krásný pocit a byla jsem asi to nejšťastnější dítě Konětop. Neměla jsem sice kamarády, protože veškerý volný čas jsem trávila s koňmi, ale mně to nevadilo. Povídala jsem si s nimi a všech problémech a třeba i brečela do jejich hřív. Občas se stalo, že se ke mně někdo přidal, jako že taky bude „koňák“, ale trvalo to maximálně týden. Víc než kydání hnoje a čištění koní za chvilku povožení na koni, je lákaly různé „klubovny“, které si budovali co nejdál vesnice, kde potom zkoušeli kouřit, pít atd. Já si život dospívající holky užívala mezi hnojem a hřbílkem a „svými“ koňmi a byla šťasná.Jenže nic bohužel netrvá věčně a už vůbec né život. Poslední říjnový den 1988 byl pro mne nejhorším dnem, po návratu ze školy jsem se dozvěděla, že Cikán umřel. Bylo to strašné, běžela jsem honem do stáje, kde ržál osamělý Richard a okamžitě se mu rozbrečela do hřívy. Bylo jasné, že Cikán není 10 ti letý jako Richard, když za něj byl vydáván, ale šediny, které se mu začaly objevovat, svědčili o vyšším věku, jenže nic nenasvědčovalo tomu, že jeho dny se krátí. Dokonce ani večer nejevil známky únavy či nemoci a spokojeně chroupal seno a přesto umřel. Upnula jsem se tím víc na Richarda, a když po nějaké době do stáje přišel náhradník za Cikána hnědák Staněk, nestalo se nic převratného. Staněk byl poněkud štíhlejší než Richard a možná to byl i nějaký kříženec a říkala jsem si, že by se na něm mohlo dobře jezdit. Jenže tenhle kůň, byl problémovější, víc než se zdál. Nenechal se čistit, protože byl lechtivý, ve voze mu to taky moc nešlo, jeho chody byly takové, že občas nakopl i Richarda jak rozhazoval předníma nohama, nenechal se okovat a byl zákeřný. Snažila jsem se s ním sblížit, ale on nechtěl. Když mě nakonec při čištění stání přirazil ke zdi tak silně, až mi zlomil klíční kost, zlomila jsem nad ním hůl. Kočí Věra si na něho často stěžoval u vedení JZD, ale než s tím začalo něco dělat,začal kočí Věra víc pít a „zapomínat“ nebo spíš spoléhat na to, že je nakrmím a vyčistím jim stání já. Ač Staňkem zraněná na těle i duši, nikdy bych ho nenechala o hladu, vždy dostal svoji porci sena a ječného šrotu a čistou podestýlku jako Richard a neodpustila jsem si ani letmé pohlazení po krku. Nakonec začal být Staněk dušný a byl pozván veterinář a poslal ho na jatka. Bylo mi ho moc líto i kvůli Richardovi, který se ho pár dní snažil volat. Domlouvala jsem mu, že dostane určitě brzy nového společníka a taky jo. Tentokráte to byla krásná a poněkud víc“nakrmená“ klisna Zorka. Byla krásná a miloučká, Kočí Věra byl nadšený, ale bohužel jen do té doby, než jí zapřáhl. Z nějakého důvodu v tahu padala. Byl přivolán veterinář, prohlédl kobylu ve stáji potom po zapřažení v lehkém tahu a konstatoval, že je příliš tlustá a nestačí jí dech. Kobyla putovala údajně zpět k majiteli, protože byla ve „zkušební době“. Byla tu 3 týdny, tak jsem si jí nestačila ani vyfotit a Ríša už ani netesknil. Zvykl si na samotu, ale vždy se na mě tak divně díval, když jsem odcházela a vyprovázel mě co mu délka řetězu, na kterém byl uvázaný, dovolila. Vždy jsem se k němu ještě několikrát vrátila a pohladila ho. Dalšího společníka už nedostal. Zůstal tu sám téměř 2 roky, ale čím dál víc byl zavřený ve stáji. Kočí začal pít ještě víc a to byl konec. Richard zestárl a začal být dušný a tak se začalo mluvit o jatkách. Přemlouvala jsem jednoho známého z vedení JZD, ať to nedělá a dokonce ho prosila, ale byl neoblomný. Koupit jsem ho nemohla, ještě jsem byla v učení a rodiče tolik peněz taky neměli a hlavně ustájení by byl problém. Pořád jsem doufala v zázrak, ale nekonal se. 3 roky po smrti Cikána odešel i Richard. Nakonec ho jen prodali do vedlejší vesnice, ale byl to konec chlaďasů v Konětopech. Několikrát jsem Ríšu navštívila a nakonec jsem byla ráda, že žije a dokonce měl stájovou kamarádku Astru. Jenže né dlouho, protože ho prodali a nechtěli mi říct kam. Vypadalo to beznadějně, ale nakonec jsem se dozvěděla, kde by měl být a shodou okolností údržbář v práci, kam jsem mezi tím po vyučení nastoupila, byl příbuzným nového majitele Richarda. Najednou jsem v ruce držela adresu a svolení přijet se na Ríšu podívat. Brečela jsem štěstím a hned se za ním vypravila. Rok jsem ho neviděla a nevěděla jsem, co mě čeká. Byl však stejně krásný a v dobré kondici, obklopen3 klisnami, které důležitě hlídal před dotírajícím hřebečkem poníka. Majitelé mě ujišťovali, že si ho nechají na zaučování mladých koní v tahu a já věřila, že našel nový domov. Údržbář v práci mi o něm nosil zprávy vždy, když tam jel, až přišel se zprávou, že je Richard prodaný do Lysé nad Labem. Přinesl mi sice i adresu, na kterou jsem okamžitě odesílala dopis, ale nikdo se mi na něj neozval. Dnes už jistě Richard běhá spokojeně s Cikánem a ostatními koňmi po nebeských pláních a je mu tam dobře.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Náhledy fotografií ze složky JÁ A CHLADNOKREVNÍCI

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Krásné

(Eliška Ortmannová, 10. 5. 2011 20:04)

To bylo ta krásné, že jsem se nad tím rozbrečela :)

Re: Krásné

(Ivana, 11. 5. 2011 16:15)

I já na to období vzpomínám se slzou v oku.

Pohlazení

( Hana B., 1. 2. 2010 12:12)

Já se sice koní bojím, ale o to víc smekám před těmi, kteří to s nimi umí s láskou...
Vaše stránka je pohlazením. :-)

Krásně napsaný příběh

(Hanka, 20. 11. 2009 19:30)

Krásně napsaný příběh, dojemnéb až smutné...